Obecné principy správně prováděné inhalační techniky a chyby s ní spojené

Prevalence obstrukčních plicních onemocnění, kam řadíme zejména bronchiální astma a chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), neustále stoupá a s ní narůstá i nutnost zajištění odborné péče pro všechny pacienty. Odhaduje se, že astmatem trpí v Českérepublice až 8 % dospělé a 14 % dětské populace (Salajka et al., 2019). V případě CHOPN je tímto onemocněním postiženo asi 8 % dospělých osob – existuje však předpoklad, že je toto číslo významně vyšší (Vondra et al., 2004).

Dle etiologie těchto onemocnění se v  terapii obstrukčních plicních onemocnění uplatňují zejména protizánětlivě (kortikosteroidy) a bronchodilatačně (beta-2-sympatomimetika a anticholinergika) působící léčiva primárně podávaná formou inhalace – prostřednictvím inhalačních lékových systémů (Salajka et al., 2019; Koblížek, 2019).

Výhodou inhalačního podání léčiva je především možnost aplikace účinné látky přímo do místa jejího účinku, tedy do průduškového stromu, případně až do plicních sklípků. Tehdy je účinná látka podávána ve významně redukované dávce (v řádech mikrogramů) oproti podání systémovému, kdy je nutné pro dosažení shodného terapeutického účinku pacientovi podat dávku téhož léčiva v několikanásobně (v řádech miligramů) vyšším množství (Kašák et al., 2017). Díky inhalačnímu podání léčiva je tak dosaženo rychlého nástupu jeho účinku a je významně minimalizováno riziko možných systémových nežádoucích účinků.

Aby byla inhalační terapie nejen bezpečná, ale též účinná, je nutné zachovat a nepřerušit takzvaný řetězec efektivní inhalační léčby (schéma 1) (Kašák, 2014). Ten je založen na lékařem správně stanovené diagnóze, vhodně zvoleném léčivu ve správném inhalačním lékovém systému a zvládnutí správné inhalační techniky pacientem. Nedílnou součástí tohoto algoritmu je i monitoring terapie a edukace pacienta přímo zdravotníky.

 

Schéma 1 Řetězec efektivní inhalační léčby

 

Je zřejmé, že volba vhodného typu inhalačního lékového systému lékařem a zvládnutí inhalační techniky pacientem je jedním z klíčových předpokladů úspěšné léčby. Nesprávné provádění inhalace často vede k rozvoji nežádoucích účinků (zvýšení rizika non-adherence) a k neúčinnosti léčby jako takové (zvýšení rizika dekompenzace onemocnění, nadužívání léčiva a finanční nákladnosti terapie) (Lavorini et al., 2008; Román-Rodríguez et al., 2019). V prevenci těchto komplikací nalézají své místo i zdravotní sestry, které mohou pacienta vhodně edukovat o správném zacházení s inhalátorem a ověřovat, zda se pacient nedopouští některé z chyb plynoucích z nedostatečně zvládnuté inhalační techniky.

V současnosti máme na našem trhu k dispozici celkem 15 různých typů inhalačních lékových systémů s obsahem jedné nebo i více účinných látek (fixní kombinace) v podobě aerodisperze (aerosolové dávkovače) nebo prášku (inhalační systémy pro práškovou formu léku) (Kašák, 2017). Dalším možným způsobem podání léčiva určeného k inhalaci je i méně často v domácím prostředí používaná nebulizace. Přestože každý z typů inhalátorů vyžaduje specifický způsob manipulace, základní principy úspěšné a bezpečné inhalační aplikace léčiv zůstávají stejné. V jedné ze svých původních prací, které hodnotí způsob provádění inhalační techniky u pacientů s CHOPN, je shrnuje do pěti hlavních kroků (schéma 2) doktorka Magda Vytřísalová z Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové – hlavní autorka tohoto konceptu (Vytrisalova et al., 2019). Těchto pět snadných kroků správné inhalace klade důraz nejen na samotnou manipulaci s inhalátorem, ale též na „práci s dechem“, zejména rozdýchání před inhalací, způsob inhalace a zadržení dechu po ní.

Schéma 2 Pět snadných kroků správné inhalace

 

Chyby, kterých se může pacient při inhalaci dopustit, ať už jsou časté, nebo spíše raritní, lze rozdělit do dvou velkých skupin:

první z  nich představují chyby obecné, se kterými se můžeme setkat při používání prakticky všech typů inhalátorů (Inhaler Error Steering Committee et al., 2013; Sulaiman et al., 2017). Tyto chyby souvisí spíše než s typem inhalátoru s konáním pacienta, zejména pak s „prací s dechem“ a dalšími režimovými opatřeními (schéma 3);

→ druhým typem chyb, se kterými se při používání inhalačních lékových systémů můžeme setkat, jsou ty, ke kterým dochází v souvislosti s aplikací léčiva pomocí konkrétního typu inhalátoru – do značné míry jsou dány jejich technickými charakteristikami a nezvládnutím specifické inhalační techniky u daného inhalačního lékového systému (Wieshammer et al., 2008; Petro et al., 1994; Kašák et al., 2017). Tehdy se jedná o takzvané chyby specifické, kterým bude věnována pozornost v článcích uveřejněných v následujících číslech tohoto periodika.

Schéma 3 Obecné chyby vedoucí k nesprávné inhalaci léčiv

 

Celý článek na www.Florence.cz